O budoucnost klubu nemám strach, říká končící kanonýr Jiří Vítek
Jednu ze skříněk na českobudějovickém okresním soudu zdobí nové logo klubu. Pracuje tam skvělý útočník Jiří Vítek, který se v zimě rozhodl s hraním skončit. Když se ale usadíme v jedné ze soudních místností a začneme vzpomínat a zamýšlet se nad budoucností, je jasné, že Mladé navždy zůstane jeho součástí. O začátcích, důvodech konce a mnohém dalším jsme si s Jirkou popovídali.
Začátky u pana Schustera
V Mladém jsi hrál dlouhé roky. Jak ses vůbec dostal k fotbalu a kdy to bylo?
Bylo to asi v první třídě. Pamatuju si, že před školu přišel starý pan Schuster a řekl nám, že ve středu od čtyř je trénink a ať přijdeme. No tak jsme tam přišli a od té doby jsem tam byl právě díky němu. Byla to taková náhoda, sice jsem si kopal na zahradě, ale mě ani naše by nenapadlo, že bych šel do nějakého klubu.
Mezi hokejem, volejbalem a fotbalem
Spousta mladých kluků se věnuje více sportům. Jak jsi to měl v tomto ohledu ty?
V tu dobu jsem hrál hokej v Motoru a fotbal jsem měl jako doplňkový sport. Když mi ale bylo deset, tak jsem s hokejem skončil, protože bych musel přejít na Grünwaldovku, což se našim nelíbilo, chtěli, abych se lépe učil, a tak mi fotbal zůstal. Takže od první třídy jsem byl v Mladém, dokud byly moje kategorie, protože jsem byl starší než mí vrstevníci.
Chápu to správně, že jsi hrál i jinde?
Na dva roky jsem potom odešel do Lokotky, kde jsem na chvíli s fotbalem seknul, protože mě nestavěli a celkově jsem tam prostě nebyl šťastný. Dal jsem se na volejbal v Ege Jihostroj a v prváku na střední, když jsem s volejbalem skončil, tak jsem se k fotbalu vrátil. Sportů jsem sice prošel víc, ale spíš mě to baví, než že bych v nich byl šikovný.
Od převlékání venku po bývalou hospodu
Jak to vypadalo v Mladém, když jsi tu začínal?
Když jsem úplně začínal jako dítě, tak nás nepouštěli do žádné šatny, svlékali jsme se na hřišti. Byly tu jenom velké brány a za nimi vlastně nic. Už si to ale úplně ani nevybavuju. Chlapi se převlékali ještě nahoře, kde na zastávce byla hospoda. A když jsem potom začal v áčku, tak to jsme měli šatny ve stavebních buňkách nad hřištěm.
Pokračuj.
V buňkách jsme měli sprchy a šatny, a pak jsme měli šatnu dokonce v té bývalé hospodě. To byla nejlepší šatna, jakou si pamatuju. V té době už to tam nefungovalo jako hospoda, ale bylo to tam velké, zůstaly tam hospodské lavice, boxy a bylo to pohodlné. Když jsme chtěli do sprch, tak jsme museli chodit nahatí z hospody kolem lidí na zastávce.
To jsou velké změny. Pamatuju, že nynější šatny se stavěly, když jsem byl na základce.
Přesně tak, následně se postavila hala a celé se to posunulo. Kdybych udělal skok o třicet let zpátky, vůbec bych to tu nepoznal.
Co mi fotbal dal
Co pro tebe fotbal znamená a co ti přinesl?
Nejvíc mi přinesl kamarádů, to je to úplně nejvíc, co mi fotbal dal. No a pak taky spoustu radosti a zážitků. Jasně, byla tam i nějaká zranění, ale to k tomu patří, nikdy jsem to nebral tak, že bych kvůli tomu měl skončit. Až když jsem si zranil koleno, tak jsem si myslel, že je konec, ale i pak jsem si přišel zahrát ještě za béčko, protože mi to nedalo.
Zmínil jsi zážitky. Máš nějaký, na který rád vzpomínáš?
Vyloženě zápas nemám, že bych si řekl „jo, tenhle byl top“. Nejhezčí asi bylo, když jsme postupovali v roce 2018 zpátky do B třídy. Ten poslední zápas s Dobrou Vodou se nám vyvedl a potom ty oslavy… To bylo hezké.
Rodina a zraněné koleno
Proč ses rozhodl skončit?
Hlavní důvod byla rodina, která se nám rozrostla o tříměsíční holčičku, a potom už zmíněné koleno. Nemám v něm chrupavku a už jsem ani nemohl trénovat. Cítil jsem se už tak nějak trapně, když hlava chtěla něco udělat a tělo to nedokázalo. Po zápase jsem do čtvrtka kulhal a v sobotu jsem jel na další. Když jsem pak viděl mladé kluky, kteří jezdí na soustředění, trénují a třeba kvůli mně nehrají, tak mi to bylo až blbé.
Takže to nebylo těžké rozhodování?
Nebylo. Lámal jsem to v sobě a odhodlával jsem se k tomu možná rok. Ale pak už jsem se někdy na hřišti necítil dobře, nebyl jsem kolikrát přínosem, jakým bych chtěl být, a to bylo strašné.
Co bude dál
Fotbal tvořil podstatnou část tvého života. Plánuješ v něm zůstat aktivní?
Šest let jsem už trénoval mládež, ale časově mě to docela vyčerpávalo, když jsem ještě sám aktivně hrál. A to jsem měl jenom dvě děti, teď už mám tři a abych ještě někde trénoval, tak to už ne. Jdu se podívat, ale že bych ještě ve fotbale pokračoval, to teď nevidím.
V létě skončil Libor Szojka, teď ty. Oba jste výrazné postavy klubu. Rostou v Mladém vaši nástupci?
Zdůraznil bych, že kdo pořád roste, tak je Michal Pešek. Ten roste, a to nemyslím postavou, ale osobnostně. Už odehrál strašně moc zápasů a zaslouží si největší uznání. A doufám, že nikdy neskončí, protože fotbal v Mladém bez Bombičky, to by nebylo ono. Ale teď když vidím kluky, jak se toho chytli, ať už Brozi, Jirka Šťastný, Moudrák, z mladších bych vypíchl Mikiho a Linhyho, tak to se mi líbí.
Otázka závěrem, je něco, co bys klubu a hráčům do budoucna popřál?
Přál bych si, aby to šlo pořád dál nahoru a nezastavilo se to. Líbilo by se mi, kdyby se dařilo hrát špičku B třídy a aby kluci chodili vyhrávat, a ne si jen zahrát. A aby sem chodili rádi a nenadávali si. Když vidím, jak to tu kluci dělají od mládeže po áčko, tak o to nemám strach. Už za Petra Lískovce to bylo skvělé, ale kluci do toho vnesli svěží vítr, udělali rebranding a je to všechno hezké, včetně areálu.
Ohledně budoucnosti zníš velmi pozitivně.
Podstatné bude, aby áčko hrálo krajské soutěže a béčko aspoň tu třetí třídu, aby nemuselo jezdit po nejhorších týmech a kluci, kteří vycházejí z dorostu mohli začínat v o něco kvalitnější soutěži. A myslím si, že hráči tu na to budou, ti mladí kluci, se kterými jsem hrál v béčku, tak byli moc šikovní.
